klidně vítal každý den a stejně tvrdě nesl ve své duši odpor proti násilí ve věcech jemu nejsvětějších. Až se dostavil 9. srpen 1737 a vedli ho na popraviště. Byla to smutná podívaná, drásající srdce a volající do nebe. Kněz se nadarmo pokoušel při- vésti odsouzence k pokání. Kříž, který mu nabízel, byl odmítnut s hrozivým posuňkem, a slova, která vyšla z úst Seidlových, nebylo slyšeti. Neústupně, se vzdorem v zraku a mlčením na rtech položil Seidl hlavu na špalek. Dav se odvrátil, když meč katův zasvištěl. Byli v něm bývalí přátelé Seidlovi, a z dálky strnule hleděl na strašné divadlo také poslední přítel popraveného, Aron... Zástup se rozcházel se sklopenými hlavami. * Večer se sešla u Bubelů řada přátel. Všichni byli téže víry, z tábora, k němuž patříval Seidl. Zlomeným hlasem pronesl Bubela slova pokání. „Myslím, bratři, že jsme nesplnili k Josefovi své povinnosti. Stále jsem na to myslel, když byl v žaláři — a už mu nebylo pomoci. Byl to zvláštní člověk, řeknete, pomatený, ale přiznejme, co ho přivedlo v jeho zmatek... Jeho život byl bludiště. Kdyby byl někdo z nás na jeho místě, také by neobstál. Jak nešťastné bylo jeho manželství! Žena v něm viděla jen kacíře a měla pro něho nadávky. A my? Místo, abychom ho podepřeli, často jsme mu ještě vytýkali, že nemá dosti vlivu na rodinu, aby se udržela na cestách 222 pravdy Páně... Také jeho nehody, že často byl po
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3