chranu církve a jejích údů před nákazou. Co se stane se Seidlem, když ho osvobodíme, protože je blázen? Bude veřejně své rouhání opakovali na rynku. Seidl se stane ještě apoštolem...“ „Nejlépe by bylo ho zavřít, aby se s lidmi nestýkal.“ „Ale kdo ho bude živit?“ „Nemohu se s tím smířit, že bychom měli blázna popravovat...“ „A s tím se smíříš, když blázen nakazí lidi zdravé a váhající?“ Velmi obžalovanému přitížilo, když ještě jednou byly přečteny jeho výroky, zvláště proti hostii při večeři Páně. Výrok soudu zněl: Seidl má býti popraven. Obžalovaný jej vyslechl klidně, jako by smrt znamenala vysvobození. Němě se dal odvésti do žalářní cely, a to soudce ohromilo. Znovu se odebrali k poradě, znovu byli utvrzeni v přesvědčení, že soudili člověka pomateného. Na Vsetíně vyvolalo odsouzení Seidlovo pobouření. Zaslepená nenávist zápolila se soucitem. Lid se rozdělil na dva tábory; ale přece v celku převládal cit nad náboženskou vášní. Soud odkládal provedení rozsudku a čekal na pokyn od úřadů. A tak se měsíce táhly a Seidl trávil jejich dny v samotě vězení. Nikdo od něho neslyšel slova lítosti. Přišla zima, a odsouzenec klidně hleděl k příštím dnům. A dostavilo se jaro se svými krásami i na Valašsku, a Seidl se nezměnil. Stejně 221
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3