Zprávy o tomto Seidlově smýšlení se nemohly ukrýti u těch, kdo byli Seidlovými přáteli a nyní svého bývalého souvěrce litovali. Ovzduší bylo naplněno těžkými mraky, z nichž hrozila ničivá bouře. Bylo jen otázkou času, kdy moc, proti které se Seidl tak vyzývavě a odhodlaně stavěl, jej srazí v prach. Stalo se tak v červnu. Stál před hrdelním právem na Vsetíně, a soudcové se děsili jeho výroků. Nikdo z lidí, kteří mají zdravý rozum, by tak nemluvili. Jako sopka vybuchla zde Seidlova nenávist před svědky, před tváří soudu, ačkoliv věděl, že jeho výslech jest hrou o život a o smrt. Ničeho nepopřel, co mu bylo kladeno za vinu; k výrokům, pro které byl žalován, jako ve snu připojil ještě další, strašnější. Dlouho, nekonečně dlouho trvala porada soudců. Všichni přiznávali, že nikdy na Vsetíně a v celém kraji nepadla podobná slova. Jen člověk pomatený může tak mluviti; a Seidlův zasněný obličej a jeho strhané oči, upřené kamsi do neznáma, dokazují, že zde stojí člověk chorobný. Ale co se má s ním státi, v tom se soudcové rozcházeli. „Není správné, abychom trestali člověka nemocného, který není odpovědným za své činy. Po- pravovati blázna by bylo zločinem na člověku, který za sebe nemůže.“ „I já soudím, že jest Seidl pomaten na roz- 220 umu. Ale zde nejde o záchranu jeho, nýbrž o zá-
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3