SKOK DO PROPASTE (1736) Již se sklánělo k večeru, když se u Johanové dohonili. První z nich právě odpočíval u cesty a ulekl se, když se před ním objevila postava chatrně oděná, s hlavou hluboko svěšenou a se zoufalstvím v obličeji. Pak na sebe pohlédli a pozdravili se. Příchozí jako ze sna zašeptal: „To’s ty, Arone?“ „Což mne nepoznáváš? Byl jsem za obchodem v Halenkově a teď trochu odpočívám. Člověk se nachodí za den až dost. A kdes byl ty?“ „Ale navštívil jsem některé známé v Hovězí a v Johanové.“ „Nevypadáš právě spokojený. Až jsem se tě polekal. Stalo se ti něco?" Aron pohlédl na Josefa Seidla s útrpností. „Komu z nás se dnes vede dobře? Před tebou to nemusím zastírati. Jsi žid — a nemáte na růžích ustláno, ale proti nám žijete jako v nebi...“ „Vím, co myslíš. My se můžeme k Pánu Bohu modlit, jak nám naše víra nařizuje — — —, a nechtěl bych být na vašem místě. Nemysli, že vás neznám. Mohu říci o každém, jak smýšlíte... „Pán Bůh tě poslal do mé cesty. Přiznám se ti: ještě nikdy mně nebylo tak smutno, jako dnes. Navštívil jsem přátele v okolí, ale nikde ani jiskřička naděje a útěchy. Všem se vede zle, a zítra bude ještě hůř. Do kostela nás honí, děti nám 215
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3