Vrchní se stával netrpělivým. Udání o lidech, kterých nemůže potrestati, nemá významu. „Aviděls, že se u Cejpa zdržují lidé podvodní?“ „Říkal mně o tom Jan Málek.“ A opět se zrak Andrlův zaleskl. Také Jan Málek byl mimo dosah vrchnostenské moci. Odešel nedávno za hranice. Klidně, skoro důvěrně potom vyprávěl, co se dálo u Cejpa. Měli tam dokonce stížnost českých evangelíků k říšskému sněmu, aby se jim dostalo svobody náboženské; a ve stížnosti se líčilo strašné utrpení evangelíků v Cechách. A Apolena Cejpova, jaká to byla žena! Doma prý se rozléhalo všechno jejím zpěvem nábožných písní. Všechny uměla zpaměti a nemusela míti kancionálů. Když se u Cejpů hovořilo o náboženství, často prý ostře vybuchla, že jest lépe odejít nežli žiti v porobě... A největší pohoršení budila v kostele. Nikdy tam nešla dobrovolně, a když jednou za čas se tam objevila, nikdy neměla v ruce růženec. Žertem prý říkala potom ostatním, že ženy na ni hledí v kostele jako na nová vrata... Andrle to vše vyprávěl klidně, bez vzrušení. Ano, byl známý s Matějem Paďourem z Hrušové, a stýkali se spolu u Cejpa; také žena Bečičkova tam docházela. Ale ti všichni odešli z domovů a neví se, kde jsou... Potom vrchní obrátil řeč na jiné sousedy a známé. A ku podivu, Andrle nevěděl ničeho. Jeho odpověď vždycky zněla: „To nevím, musíte se jich 210 zeptati samých...“
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3