Andrle se rozhlédl po síni. Před ním stojí stůl s křížem, na něm jakési spisy, a za nimi vrchní a neznámý soudní úředník, u vedlejšího stolu písař, shrbený nad čistým papírem, bez citu, s otrockým výrazem ve tváři. Staří známí — s výjimkou cizího úředníka! Ale již počínal výslech. Tázali se ho, zda zná Jakuba Cejpa, krejčovského mistra ve Vysokém Mýtě. V očích Andrlových zableskl oheň. Jak by neznal tohoto dobrého bratra u víře, který jest dnes již za hranicemi? O něm může vypovídati směle; jemu to neuškodí. „Znám! Jest také řemesla krejčovského — a byl luterán. Seznámil jsem se s ním, když měl Zákonek a Harfu Siónskou.“ Pohled Andrlův spočinul na soudci. Těžká obžaloba — ale Cejp je za hranicemi. Klidně pokračoval: „Bratr František šil u Cejpa. Přinesl si od něho také modlitby, jak se říká, kacířské. Bylo to Zrcadlo pobožnosti...“ Zase se odmlčel a pohleděl s uspokojením na vyšetřující pány. Byla to pro ně nepříjemná chvíle. Slyšeli, jak Cejp nejen byl kacířem, ale také kacířství šířil. Vrchní si však vzpomněl, že také bratr Andrlův jest již za hranicemi. Přiznání Andrlovo bylo tedy bezcenné. Andrle se nedal zadržeti. „V těchto knihách čítali a z Harfy zpívali...“ 209
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3