Potom vyšel ze mlýna a dal se přímo k lesu. Nebylo to ani sto kroků od mlýna, když vstoupil na stezku. Ale nešel daleko. Rozhrnul houští u stezky a podal ruku neznámému muži. „Buď vítáAmilý bratře! Můžeš býti bez obavy. Jsme tu sami, kdo se hlásí k pravdě!“ Za několik okamžiků uváděl neznámého do mlýna, aby potřásl pravicí těch, kdo čekali na jeho příchod. * Nad Zubštýnem se snesla hluboká noc a nebylo viděti ani na krok. Na pokraji lesa od Kobylnic se plížila postava. Stanula na stezce a za ní jakoby ze země vyrostla postava druhá. A nočním tichem se ozval skřek. Dozněl, a za několik minut jemu odpovídal druhý, téměř stejný, ale přece jiný. Neslyšně se plížily postavy lesem. Od stromu ke stromu, krok za krokem přemáhaly tmu, stoupajíce vzhůru po stráni, až se octly na stezce, která byla přímější. A zase se ozval skřek jednoho z nich, a jemu odpověděl druhý, a někde od Pivonic zdůly třetí, tento jako houkání sovy... Trvalo to skoro hodinu, než se postavy dostaly na hradní nádvoří. Jemná tráva tlumila ještě více jejich krok, i když šly dosud neslyšně. Oči se zahleděly do tmy a znovu se pokračovalo v cestě. Na konci nádvoří narazili chodci na postavy jiné. Ruka našla ruku ve srdečném stiknutí. 200
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3