ností daleko široko. Často ho bylo viděti, kde bychom ho nehledali. Vyšel si do lesů, kde nebylo cest, hleděl do dálek, pozoroval ptactvo a zvěř a dovedl vyprávěti mléčům, co všechno se skrývá v kraji. Dnes bylo ve mlýně plno. Po žních se sjížděli sedláci z Víru, Věstína, Chlumu, Korouhvice, Hrdé Vsi a Rovečného, aby měli mouku před zimou, než udeří mrazy a cesty se stanou ještě neschůd- nějšími. Aron zabodl svůj pohled znovu na stráň a pojednou se usmál. Jeho orlí zrak uviděl něco, co bylo jinak skryto. Pokynul odmítavě směrem ke stráni, v níž se ztrácela skoro neviditelná stezka, a vešel znovu do mlýna. Ve mlýnici bylo jako v roji. Právě se vedl ohnivý hovor, a Štourač z Pivonic se obrátil k mlynáři s otázkou: „Mluvíme, Arone, o Zubštýnu; zase se tam ozývají duchové.“ Hamerský rozvážně odpověděl: „Nepřejte si setkati se s nimi večer nebo v noci!“ A v jeho očích se cosi zablesklo. Mléči vyprávěli, a jeden po druhém doplňoval, co se na Zubštýnu děje. Zdi hradu trčely tajemně k nebesům. Býval to hrad veliký, až před více než sto lety byl rozbořen. Ale v poslední době se odehrávaly v jeho blízkosti divné věci. Pojednou, odpoledne nebo k večeru, ozývaly se skřeky, zcela jiné nežli volání sýčkovo nebo hlas sovy. Byl to skřek ďábelský, chechtot i nářek zároveň. 197
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3