že by se dala moje návštěva ukrýti, kdybych zde setrval příliš dlouho. Doby, kdy bratr Stránský mohl býti ve Sloupnici celé měsíce a nikdo se na něho neodvážil, jsou za námi.“ „Velmi rád vezmu část tvého díla na sebe. Navštívím některé bratry a sdělím jim, jakou mám návštěvu. Mohli bychom se pak někde sejiti.“ „Nejlépe by bylo, kdybychom pozvali bratry do Sloupnice ke Šplíchalům. Myslím, že tam je bratří nejvíce a je tam poměrně nejbezpečněji ze všech vesnic v okolí. Také bychom se mohli sejiti ve Džbánově — nebo v okolí.“ „To všechno vyšetřím a přinesu ti zprávu.“ Zatím, co Kristián odpočíval na půdě, podnikl Václav cestu. Zdála se mu s počátku trnitou. Všichni věděli, jak podlehl ve chvíli pokušení, a styděl se za to nyní. Jak jej přijmou? Vrátil se až druhého dne večer, a jeho zrak byl rozjasněn. Kristián žasl, co všechno dovedl Václav obejiti za tyto dva dny, a usmál se. Chce prý jej samého předstihnouti jako chodec. Ale byl vděčen za zprávy, které bratr přinesl. S počátku s udivením jej bratři přijímali, a někde zírala na něho nedůvěra. Ale chlad zmizel, když jim vyprávěl o návštěvě Kristiánově a o dlouhém rozhovoru, který spolu měli minulé noci. Václav se nestyděl poprositi je za odpuštění, že jim svou slabostí dal špatný příklad. A jeho minulost byla úplně zastřena, když jim vyřizoval pozdravy bratrovy a jejich příbuzných z Berlína a Prus. Sejdou se velmi ochotně u Šplí- chalů v Horní Sloupnici — a někteří ho prosí, aby 187
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3