všeho dobře vyvázl. Také Mikuláš Bečička z Chotě- šin je pevný a oddán víře svých otců.“ „Tentokrát se doma zdržím poněkud méně. Musím navštíviti v širokém okolí rodiny, které mají příbuzné v Průších, zvláště v Berlíně, a vyprávěti jim o jejich osudech. Bylo již skoro jitro, když uzavřeli svůj hovor. Kristián ještě pronesl slovo: „Podívej se, je hluboká tma, a přece se blíží jitro. Tak je to s vámi zde ve vlasti. Žijete ve tmě, a zdálo by se, že není nikde světla. Ale věřte, že se blíží jitro, a za ním jde nový, krásný, světlý den. Jen vytrvat, jen se nevzdát, jen dále bojovat! Svoboda přijde, jen se musí o ni bojovat!“ Druhého dne Kristián odpočíval po dlouhé, únavné cestě, spojené s tolika nebezpečími. Když Václav uzřel jeho tvář, zarazil se: Kristián byl o mnoho starší, nežli Václav čekal. Práce, kterou konal, mu nepřidala svěžesti. Vyryla hluboké vrásky do jeho obličeje. Ale ještě více byl bratr překvapen, když uslyšel, že Kristián nikdy nestonal, že se cítí svěží a dosti silný, aby konal pochody po neschůdných a neznámých cestách třeba celou noc a celý den, jak dovede třeba celé dny nejisti, když jsou mu slídilové v patách a ve vzduchu visí nebezpečí. Dnes pak se cítí tak mlád, jako před desítiletími, když si tu hrávali před domkem na zahrádce ... „Musíme vypracovali plán, jak bych splnil své 186 poslání v době nejkratší a nejbezpečněji. Nevěřím,.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3