ti, kdo odpočívají na hřbitůvku u kostelíka, jsou dnes před tváří Boží a vidí, že bojovali za pravdu... Ale, věřím, že přijde den, kdy také v Olešné zase bude svoboda slova Božího a nadejde po dnech pláče den prozpěvování a po duchovní porobě den duchovního vzkříšení. Bůh, náš Otec nebeský, buď s tebou, bratře Balabáne! Děkuji ti za všechno, pozdravuj ještě jednou manželku Marii — a všechny bratry, kteří byli účastni u tebe kalicha Páně! Až k vám dojde Matěj Maxa z Morkůvek za Brnem, snad se dovíte více, co se se mnou stalo.“ A jeho kroky se obrátily k horám, za nimiž se skrývalo Velké Meziříčí. * Bylo již po žních a na Kloboučku se slunce opíralo o pestrá pole. Je to zvláštní pohled: úzké pruhy země se táhnou do dáli a zdá se, jakoby jejich zorané brázdy hrály různou barvou: to stíny mráčků, za nimiž se na okamžik skrylo slunce, padají na jinak oslněnou zemi, a jinde světlá hrouda jest vystřídána širokým kruhem omice zcela černé. Tu a tam šel za pluhem muž v světlém režném obleku vlastní výroby, bos, s malým kloboučkem na hlavě. Bylo krásné odpoledne, přímo posvěcené tichem. Nikde ani živé duše na cestách. Kde byl živý tvor, byl sehnut nad svou prací. A přece nad Klobouky někdo šel. Zřejmě spěchal a volil necestu, plíže se vinohrady a brambořištěm k lesu, od něhož byl krásný široký pohled do dalekého kraje. Tam na východě byl Krumvíř, za ním Terezov a v dálce Čejč, po boku Brumovice, 15
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3