nezná ,toho Galilejského“, a potom vyšel ven a plakal hořce. Těmi slzami se zase přiznal ke Kristu — a víš, že jej- Mistr vzal na milost. Jak veliká byla potom práce Petrova pro království Boží! Vidíš, jak jest slabá naše síla — a když tě někdo učí, že člověk může býti spasen ze svých skutků, pak je na velikém omylu. Bez Boží pomoci ani ten nejsilnější z nás není nic nežli třtina, sem tam se klátící, jak vítr zavěje... A tys to zkusil na sobě, na svém srdci... Tady nezbývá nic jiného nežli modlitba, aby ti bylo odpuštěno, a skutečné nové obrácení se k Bohu milostivému — a věřím, že Pán Bůh tě povolá ještě k další práci a bude tě posilovati, když budež spoléhati na Něho a ne na sebe sama...“ „Jak ti mám děkovati, Kristiáne! Nezatracuješ mne tedy? Nestydíš se za mne? Neodmítáš mne?“ „Musel bych se styděti za tě, kdybys vedl tento svůj rozeklaný život dále, a nesplnil, k čemu tě Pán Bůh znovu posílá. Ale věřím, že ty nový život začneš — a že budeš nejen věrným sám, ale i po- máhati druhým, aby se nestali nevěrnými...“ „Budu věrným----------budu pomáhati —------- Pán Bůh sám mně pomáhej, abych to, co ti slibuji, skutečně splnil! Ale nedovedeš si představiti, jak nám všem zde jest. Ty se vydáváš v nebezpečí života, když přijdeš za léta — a je to milost Boží, žes nebyl postižen na své nebezpečné cestě. Rozloučil by ses s životem, protože vím, že ty bys neodvolal, jako jsem učinil já... Ale nemysli, že náš život je 182 lehčí. My jsme byli a jsme v nebezpečí denně. Vidí
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3