„Což kdyby------? Ďábel nikdy nespí. Nahoře na půdě bude bezpečněji.“ Neslysrtě, beze světla stoupali po schodech. Půda byla jim dobře známá — zde si hrávali jako hoši a zde dovedli také skrývati nejednu knihu. Zde bylo v tét^chvíli bezpečněji. Jejich hlavy se přiblížily k sobě, že cítili vzájemně svůj dech, a Kristián slyšel rychlý tep srdce svého bratra. „Přišel jsem, kam mne vede svědomí. A přináším zase několik knih bratřím, kteří pozbyli své staré poklady. V Průších na ně nezapomínáme. Bůh mne slavně chránil. Ani jednou jsem nebyl zadržen na své cestě. A jak se máš ty a co dělá rodina?“ „Děkuji, Kristiáne. Živobytí si s pomocí Boží protloukáme, jak to jde, takže netrpíme hladu. Děti sice vyrostly, ale přece otce potřebují stále.“ „A jak se máš duchovně? Jsi pevný u víře ?“ Nastalo bolestné mlčení. Přerušil je Kristián: „Václave, snad jsi se nezpronevěřil? Snad jsi se nepoddal?“ Jeho ruku uchopila ruka bratrova, a cítil, jak se Václav třese na celém těle. Sklonil hlavu k jeho hlavě a pocítil, že ta druhá tvář zvlhla. Václav plakal. Teprve za chvíli se vzmužil, aby otevřel bratrovi své srdce a vylíčil, co se s ním stalo od jejich 180 posledního setkání.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3