ROZSÉVAČ (1745) Nad Morašicemi byla hluboká noc, když se u Litochlebovy chalupy zvedl stín. Té chvíle ještě krejčí Václav nespal. Ne, že by byl unaven těžkou prací. Měl jí často méně nežli málo, a tři děti, třeba dospělé, čekaly vždy na chléb. Dnes se mu podařilo odvésti dva obleky — a to byla událost, která se nepřihází každého dne. Ale Litochleb nemyslel na živnost a svůj zápas o chléb vezdejší. Vzpomínal, a v jeho duši se střídalo světlo se stínem, vzpomínky radostné s bodající bolestí výčitek. Vtom někdo zaklepal na okno. Byl to zvyk Litochlebův, že se nikdy hlasitě neptal, kdo přichází. Jeho životní zkušenost byla veliká. Kdo netluče na dveře hlučně, má k tomu svou příčinu. Václav otevřel okno a viděl mužskou postavu, kryjící se ve plášť tmy; skoro zašeptal slovo „hned“ a spěchal k domovním dvířkám. Otevřel je, a čísi ruka chopila jeho pravici a vřele ji stiskla. Zavrávoral skoro: tak tisknouti dovedl jen jeden člověk na světě, a to byl jeho bratr. Vtáhl jej do síně a objal. „Kristiáne, kde se tu béřeš?“ Byla to otázka radostná, a přece Kristián vycítil hlas zlomený. „Přicházím, abych navštívil stádce Páně.“ A již byli ve světnici. Ale Václav projevil obavu: 179
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3