K lavici přiskočil kloboucký šafář a zašeptal: „Přiznej se ke všemu, nebo tě tady ubijou!“ Farář se znovu obrátil ke Kazdovi: „Chodils do Sobotiště do Uher na služby Boží?“ Kazda přikývl. „A konals ve svém domě zakázané schůzky s kacíři?“ Odpovědí bylo zase přikývnutí. Zvedli jej s lavice a více odnášeli nežli odváděli. Nastal okamžik klidu. Šafář, prodíraje se ostatními vyslýchanými, řekl: „Milí lidé, již raději povězte, že jste luteráni, abyste nebyli biti.“ Pohlédl s lítostí na ostatní a postavil se opět na své místo u trdlice. Páter Mikuláš se obrátil k ostatním. „Vidíte, jak taková mast’ pomůže! A teď přijdete na řadu vy, lůzo kacířská!“ Zástupem zabouřila nová vlna pohnutí. Na lavici byl položen Josef Nádeníček. „Jsi kacíř? Přiznej se, kdo s tebou drží!“ „Nemohu nikoho jmenovat. Jsem nevinen!“ „Drábe, bij, ale pořádně! Jde také o tvou kůži!“ A dráb bil. Nádeníček mlčel. „Nic zlého jsem neudělal.“ „Bijte znovu!“ Kde se vzala ta síla v malém člověku? Padlo druhých sto ran, pak třetí, potom čtvrté sto... Na lavici ležela jakási hmota, které se říká člověk, a jevila stále stopu života. Pěstě diváků se svíraly. Ale byl to vztek malo- 174 mocných. Neměli zbraní, myšlenka nezabíjí. A mnozí
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3