Dva silní drábi se chopili Kazdy. Nebránil se. Nebylo pomoci. První rány dopadly na jeho tělo. Rány těžkou lískovou holí. Zástup se pohnul. Počítali: pět... Do toho zahřměl hlas farářův: „Drábe, bij pořádně, nebo dám položit na lavici tebe, a pak uvidíš!“ A rány dopadaly silně, nemilosrdně. Deset, patnáct, dvacet... Ozvalo se tiché zaúpění Kazdovo. A v zápětí se rozlehl nádvořím výkřik: „Umučený Ježíši Kriste, smiluj se nad Petrem!“ Byla to Kazdova žena. Omdlela a odnášeli ji z nádvoří. Drábi se na okamžik zarazili, ale pohled farářův je přinutil. Třicet, čtyřicet... šedesát... sedmdesát... osmdesát ran. „Dost! Snad těď bude trochu povolnější!“ A farář se obrátil ke Kazdovi, který se s napětím všech sil zvedl se stolice. „Jídáš v páťek maso?“ „Nemám ani ve velké svátky maso, neřku-li v pátek.“ „A přiznej se, nebyls v Uhrách u zpovědi?“ „Nebyl jsem z Borkovan ani na čtyři míle cesty.“ „Tak znova na lavici! A bijte pořádně! Však on se přizná, že byl v Sobotišti. Dostane tři sta ran!“ Dráb Kopaňa se dal znovu do práce. Rána padala za ranou, ale Kazda se nepřiznával. Pojednou se zdálo, že smrtelně zbledl. 173
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3