A příchozí ukázal Kadlecovi malou knížky. Tu mu přinesl jeden bratr až ze Žitavy. Ještě nevěřil. A tu přišlo něco, čeho se nenadál. Host mu vyprávěl, kolik je na novoměstské faře rodin podezřelých, které jsou zatvrzelé a které likr navé. A Kadlecovo překvapení bylo tím větší, když slyšel, že seznam těchto kacířů dal příchozímu sám farář novoměstský... Bylo jasno, že se může příchozímu důvěřovati. „Sekni mně, jak se jmenuješ? Odkud přicházíš?“ „Jsem Vít Janáček z Vojetína u Bystřice. Nedovedeš si představit, jak trpíme. K nám do Voje- tína se utekli tajní evangelíci, když byli vypuzeni z evangelické Bystřice. V Bystřici jsme měli svůj bratrský sbor a v Bystřici byl veliký chrám pro církev podobojí. Moji předkové byli někteří z Jednoty bratrské a jiní z církve podobojí — ale vím, že všichni sloužili jednomu Pánu podle slova Božího. Do Vojetína šli vypuzení evangelíci stezkou, která se dodnes jmenuje „kacířská“. Víš, jaké je to pohanění? Nám, lidu evangelia, říkají „kacíři“! Otec mne vždycky vedl, abych sloužil Kristu podle jeho slova. A jak mu mám sloužit, když není svoboda? Kazatelů slova Božího nemáme. Pomalu se neznáme. Jeden druhého se bojíme. Jeden druhému nedůvěřujeme. Jak je to strašné! My, kteří máme býti bratři, jsme si navzájem cizí... A tu se ti přiznám, co jsem udělal! Na oko jsem se stal horlivým katolíkem, ano dokonce terciářem. U Jihlavy mně dali jakýsi papír, že jsem členem tohoto řádu — a to mně otvírá dveře na farách. Tam vždycky vyzvím, 165
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3