POD CIZÍ VLAJKOU. (1746) Na dveře fary v Novém Městě někdo zabušil. Farář Mathias šel otevřít nerad. Bylo mnoho žebroty v krajině, a přes všechno úsilí dosud nezdomácněl v lidu, který byl sice zevně pravověrný, ale v srdci zatvrzelý. Přede dveřmi stál asi čtyřicetiletý muž, chatrně oděný. Pozdravil po křesťansku, což se zde stávalo málokdy. Páter Mathias jej vedl do kanceláře. „Jsem Johannes Večeřa z Velkého Meziříčí. Vím, jak jest zde těžko najiti lid, oddaný svaté církvi. Proto se nehněvejte, že přicházím. Jsem ter- ciář. Chci sloužiti svaté víře celým srdcem...” Farář roztál. Za chvíli byl stůl prostřen a před hostem bylo, co mohla fara poskytnouti: chléb s máslem a číše mléka. Rozhovor plynul již veseleji. Večeřa měl velké zkušenosti. Chodí prý od vesnice k vesnici a koná práci misijní. Vyhledává rodiny, podezřelé z kacířství, napomíná je, a když se setká s kacířstvím zatvrzelým, tedy důvěrně upozorní velebné pány na farách, kde by měli zakročili... Ví, že lid zatvrzelý ve starých bludech přijímá pastýře svaté církve s nedůvěrou. Daleko snadněji se k nim dostane někdo, o kom netuší, že stojí ve službě svaté církve tak horlivě jako její pastýřové... Takového pomocníka by farář potřeboval! Některé rodiny jej sice přijaly, ale jiné zůstaly dosud 162 ledově chladné. A jeho tvář se rozjasnila, když
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3