A zase se vlekl den za dnem ve strastném očekávání. Až pozdě v zimě jednou večer se ozval na klobouckém náměstí hlas: „Naši obžalovaní jdou!“ Zpráva se bleskurychle roznesla po Kloboukách. Byl to Krhánek s Mrázkem. Unavení, s tvářemi od mrazu zrudlými, ale s radostným jasem v očích kráčeli po náměstí, nad nímž se zvedal kostel s farou. Když Mrázková viděla ve dveřích muže, rozevřela náruč. „Jiří, tys na svobodě? A já jsem se tak o tebe bála, že tě víckrát neuvidím! Bůh vyslyšel mé modlitby!“ „Naše modlitby, chceš říci, protože jsme se modlili oba, já ve vězení snad ještě vroucněji, nežli ty doma. Pán Bůh mne posiloval a Krhánek mně byl přímo strážným andělem.“ „Nemohu věřit svým očím. Jsi to skutečně ty, Jiří?“ Objala Jiřího. „Jsem — a budeme, dá Bůh, míti na chvíli pokoj.“ Znova a znova musel Mrázek vyprávět ženě, jak se stal ten zázrak, že ho propustili. S počátku vyslýchali a nevěřili mu, jen kroutili nad jeho vý- povědmi hlavami. A potom nastal obrat. Počali se vyptávat na faráře Tichana, jak zachází s lidem, jak dbá o kostel, zda je laskavý ke katolíkům. Jmenoval, kdo byl od Tichana zbit, jak a komu na- 160 dával. A soudcové zase potřásali hlavou — a jeden
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3