„Kdepak bych se tam odvážil, důstojný pane! Ale byl jsem venku a slyšel jsem, jak tam hulákali lutriánské písničky. A byli také ve stodole a ve vinohradě, a vždycky v noci — až mne hrůza obcházela. Modlil jsem se k Panně Marii, aby mně ten hřích odpustila, ale já jsem opravdu za to nemohl, že jsem to slyšel a viděl, milostiví páni!“ „A co tak lidi vyprávěli o víře?“ „To, abych nezapomněl, bylo také hrozné. Ze Šitbořic prý lidé utíkají do Uher. Nechali všechno doma a ráno jich nebylo nikde. Důstojný pan farář prý ty knihy má všechny.“ „A co tomu říkali borkovanští?“ „Chválili to, milostiví páni. Ale bylo prý škoda těch knih, že je nepobrali všechny s sebou do Uher. Někteří říkali, že prý ty knihy byly beztoho ze Slovenska a že prý se tam dostanou lehko koupit. Já to nevím, já jen říkám, co oni povídali, milostiví páni!“ „A nebyl tam někdo z okolí?“ „Nebyl, milostiví páni, ale vyprávělo se moc. Cím dál k Hustopečí je to horší. To my zde ve Slavkově, buď Pán Bůh pochválen, jsme dobří křesťané. Nejhorší prý jsou Morkůvky za Kloboukami. Ty prý jsou celé evan — — či chci říci kacířské, lutriánské. Napočítali jich přes 30 rodin, co jsou tvrdé jako pařez. Ani v Těšanech to není o mnoho lepší. Takový Mahovský nebo Maláč — to jsou známí kacíři.“ „A v Kloboukách je to stejné, i v Hostěhrád- kách, a v Nikolčicích je hotová spouť kacířská, 150 Hlaváčkové, Kučerové a jak se všichni jmenují...“
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3