Ale teď, nechť mne Pán Bůh a svata Panna Marie vedou, já všechno řeknu. Hned v Šaraticích je kacířů celá řada. Samí luteráni. Vedou je Bříza, Kulíšek a Halám. Stanislav, švec z Borkovan, má pořád s nimi pletichy. Oni chodí k němu, on k nim — a co by tam páchali jiného, nežli nějaké prokleté kacířstvo? Však Stanislav seděl pár let na Špil- berku jako zatvrzelý lutrián. V Borkovanech se smáli, že prý pan páter Lecker obrátil před 30 lety na smrtelném loži Martina Jakubce, když již nemocný nemohl mluvit a nerozuměl, co pan páter mluví — a ta Němka Fischerová, co přišla do Bo- šovic až ze Sas, prý se také stala katoličkou jen na oko. Od těch dob, říkali, že prý se nepodařilo pánům páterům dopadnout ani jednoho. To prý musí být člověk jako ostříž, aby ho nechytili...“ „Tys tedy byl v Borkovanech?“ Stolz se zarazil. „Byl jsem, byl, důstojný pane, právě to chci vyprávět. Ale ne na nějaké kacířské schůzce, to Bůh chraň! Měl jsem pár těch knížek a tak jsem je šel do Borkovan a Bošovic odvést. Ale to jsem teprve viděl, co je to za lid. Hrůza mne obcházela.“ „A co dělali?“ „Právě to chci říci, důstojný pane děkane. Tak jsem tam byl v těch Borkovanech na vinobraní, ale viděl jsem na vlastní oči, a Pán Bůh ví, že nelžu, jak se scházeli kacíři ve sklepích v noci a zpívali tam — to jsem viděl, co je to za kacířský lid, důstojný pane...“ „Tos byl ve sklepě s nimi?“ 149
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3