Děkan pokývl povzbudivě hlavou. Hrůza a Lo- deníček — to byla jména i jemu známá. Pan farář borkovanský i bošovský si na tyto rodiny stěžovali, ale nemohli je přistihnout při činu. „Vím, vím, to nám nepřinášíš nic nového. Kdo k tobě chodil ještě?“ Síolz zase zaváhal. „Martin Chromeček si dal vázati více knih, ale nevím opravdu, které to byly.“ Odmlčel se a za chvíli řekl: „A Adam Drčka měl také jednu.“ „A nehovořili jste o náboženství?“ „I hovořili, důstojný pane, ale to hovořili jen oni — a já jsem jen poslouchal. Hned se mně to nějak nezamlouvalo, ale kdopak by obstál, kdyby věděli, že jsem to někomu řekl? Člověk musí sloužit všem, co přijdou, aby obhájil živobytí. Je těžko sehnat...“ Vrchní ho přerušil. „To jsme již slyšeli. Pořád mluvíš o tom, jak shánět groše. Ale teď nám řekneš všechno. Víš, že ti to prospěje. Přimluvíme se, aby ti byl trest snížen — a může ti být dokonce prominut, když budeš zde dělat pokání...“ „To rád udělám, milostivý pane.“ Děkan se usmál. Nemýlil se. Stolzovo svědomí se probudilo, má tedy následovati hlasu svědomí. „Ono je to, milostiví páni, s těmi lidmi strašné. Přijdou, jako by byli řádní křesťané, a za chvíli začnou kacířské řeči. Co má člověk dělat? Bojím se, 148 že by mne třeba zabili — a tak jsem raději mlčel.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3