pamatuj, že Její Veličenstvo nejmilostivější císařovna pod přísnými tresty také zakázala knihy pře- chovávati. A tys je přechovával a dokonce vázal.“ Stolz neodpovídal. Vtom se na něho obrátil děkan. „Tvé provinění je zlé. Ale můžeš svůj hřích alespoň poněkud napravit. Když s kacířstvím nesouhlasíš, jistě řekneš, kdo si dával knihy vázat. A jistě se pamatuješ, které to byly knihy.“ „Důstojný pane, to opravdu nevím, jak se ty knihy jmenovaly. Jejich první list vždycky scházel — a jsem člověk neučený. Kdo se nadál, že jsou to knihy kacířské? Důstojný pán ví přece, jak jsem dobrý křesťan. Nikdy v kostele nescházím, na pouti chodím, v bratrstvu jsem zapsán. A tohle — kdo by se toho nadál... Vážu knihy — a nečtu jich. Jsem rád, když odvedu práci v pořádku a vydělám nějaký ten groš...“ „Možná tedy, žes věc provedl z nevědomosti. Ale kdo k tobě chodil?“ Stolz v pokoře složil ruce. „Byli to lidé až z Borkovan.“ „Z Borkovan? To je známé hnízdo kacířské. Ještě nedávno tam byli páni páteři misionáři a stěžovali si, jak je lid zatvrzelý. Duchovní práce je tam velmi obtížná. Podívej se, Stolzi: církev ti nezapomene, žes nás uvedl na stopu v tomto hnízdě.“ Stolz roztával. „Milostiví páni, vzpomínám si, nějaký Jan Hrůza a Pavel Lodeníček si dali u mne vázat malou knížku — a bylo tam napsáno, že je to Nový zákon se žalmy.“ 147
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3