Šli domů, a jejich jazyky se rozvázaly. „Tak se mně zdá, Horyno, že tentokrát to mezi Žalkovským a litenčickým slídilem nějak nehraje.“ „Bodejť by hrálo, když Maťátko dělá většího pána než sama vrchnosti Dokud poroučí jen nám, to se jí líbí, ale když poroučí také vrchnosti, pak je konec lásky.“ „Ale pamatujte, že dnes církev poroučí i vrchnosti! Ještě to Žalkovský nemá vyhráno!“ „Ať je tomu jakkoliv, nám se trochu uvolní. Viděli jste, že Žalkovský je na Maťátko rozezlen. A jak tohoto pátera znám, nemyslím, že by chodil k nám z Litenčic pěšky. Udělá to jednou nebo dvakrát, a potom ho to omrzí.“ „Hlavní je, že budeme mít trochu oddechu. Žalkovský dobře ví, že nejsme katolíky. Vždyť i jeho praotec k nám patřil. Ale to máte pokušení pozemských statků: pro panství se zřeknou víry a ztratí svou duši...“ „Já bych tak nemluvil. Podívejte se, my jsme také na oko katolíky, a přece se scházíme, přečteme si své knihy, povzbuzujeme se. Ke komu má takový Žalkovský jít? S námi se scházet nemůže, a tak mu zbývají jen ty staré knížky, jestli ještě nějaké má. A mezi těmi pány je ještě víc nedůvěry nežli mezi námi. My jsme všichni utištěni, ale oni číhají jeden na druhého jako ostříži, aby získali větší majetek.“ „Rád bych věděl, co vězí ve vrchním. Tak se 144 mně zdá, že ani on není docela pravověrný.“
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3