„Ta věc, milostivý pane, není tak jednoduchá, jak se zdá. Dáváme panu páterovi již desátky, a to značné. Víme, že máme poslouchat! v přední řadě vás a sloužiti vám. Dnes není snadné uhájiti živobytí za tak těžkých časů. A vidíme, že také statky milostivého pána potřebují práce, aby vynesly, čeho milostivá vrchnost potřebuje. Máme-li pracovati na panském s potahy i ručně a obdělati také svá políčka, tu náš dobytek by nemohl v pondělí dost pracovat, kdyby v neděli neměl odpočinku a musel zase do Litenčic pro pana pátera. Proto jsme říkali, že musíme především poslouchati milostivé vrchnosti. Vždyť ty potahy jsou pro ni — a kdyby milostivá vrchnost řekla, že máme někam v neděli jet a měli bychom jet pro pana pátera, co bychom dělali? Do kostela chodíme, ale jsme přece poddaní vaši milosti. Žalkovský zakýval hlavou na souhlas. Znal příliš dobře sedláky, a věděl, že odpor proti faráři Maťátkovi má hlubší příčiny, ale tentokrát byly jejich zájmy společné se zájmy jeho. „Dobře’s to řekl, Horyno. Nikdo nemůže ukládali nová břemena na žádného z vás bez našeho svolení. Zde rozhoduji j á, a povozy budete dávati jen tehdy, když dám k tomu rozkaz. A můžeš říci, že skutečně nikdy nebyly dodávány povozy pro pana pátera z Litenčic?“ „Je tomu tak, milostivý pane. Jistě se ráčíte o tom přesvědčiti sami ve starých zápisech.“ Pan Žalkovský sedláky propustil. Byli velmi překvapeni, když je osvobodil na zbytek dne od práce. 143
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3