„Pan páter Maťátko začal u nás konat pobožnosti, a že prý bude v Hostících každou třetí neděli. Svolal si nás, abychom ho vždycky přivezli a odvezli.“ „A jak vám to řekl?“ „Rozkázal nám to.“ Horyna bedlivě sledoval, jak vrchní i pan Žalkovský napjatě poslouchají. A pokračoval: „Tu jsem si řekl, že to vlastně má poroučeti milostivá vrchnost. My jsme poddáni panu páterovi v duchovních věcech. Ale povozy a podobné povinnosti nám nemůže ukládati nikdo jiný, nežli milostivá vrchnost. Báli jsme se, abychom něco neudělali, co by milostivá vrchnost nemohla schváliti. Proto jsme řekli, že povozy jsme nikdy do Litenčic panu páterovi nedávali, a že nám to může naříditi jen zde pan Žalkovský jako naše milostivá vrchnost.“ Vrchní pokýval s uspokojením, a pan Žalkovský se vmísil do hovoru. „Co na to odpověděl pan páter Maťátko?“ „Milostivý pane, pan páter řekl, že prý je to jen jeho věc a že prý nám to nakázat musíte.“ Zorničky očí Žalkovského se zlobně rozšířily. Již dávno neměl tohoto příliš horlivého pastýře duší v lásce a vycítil jeho panovačnost a povýšenost. Byl přece patronem jeho kostela, dával mu z větší části jeho služné, a Maťátko to nepokládal za laskavost, ale za povinnost a chce rozkazovat sám... Horyna viděl, že se vážky sklání na jeho stra- 142 nu, a přidal nové důvody.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3