dosti pravověrný, nikdo před ním jist; v každém z nich tušil dědictví starého kacířství, které musí býti vypleněno z kořene jako plevel nad jiné nebezpečný. Na otázku, co a jak od nich Maťátko žádal, odpověděl váhavě Horyna. Byl to čtyřicátník, silné postavy, který ve chvílích rozhodujících vždy měl slovo za celou vesnici. Stykem s vrchnostenskými úředníky a farářem získal jakousi zručnost, vyjadřovali se co nejméně nebezpečně; byla spojena se zvláštním darem: cítil vždycky v ovzduší, odkud nebezpečí přichází, a věděl, jak mu čeliti. Tak i tentokrát. Cosi mu říkalo, že zde mezi farářem a vrchností není všechno v pořádku. Vrchní sice mluvil o velebném pánu uctivě, jako obyčejně, ale jeho slova neměla obvyklé rozhodnosti a vřelosti. A pan Žalkovský byl zřejmě rozhorlen. „Milostivá vrchnosti, musím začíti od počátku. Od nepaměti chodil lid z Hostie do kostela do Litenčic. Snad tu a tam někdo scházel, ale nikdy to nebylo bez příčiny. Tak tomu bylo od starodávna. Až pan páter Maťátko nás začal vyšetřovali, že prý nejsme pravověrní. Ráčíte věděti, že konal prohlídky ve všech staveních.“ „Hm — to víme, našly se nějaké knihy v Hostících.“ „Je to svátá pravda, milostivý pane, ale v které vesnici se knihy nenašly? Jsme prostý lid; kdopak může poznati, co je kniha dovolená a která je zakázána?“ „Nu dobrá, o tom zde nebudeme hovořit. Mluv k věci, jak to bylo s těmi povozy!“ 141
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3