proto ještě více sevříti kleště, které svírají celý kraj? Sám byl katolík, ačkoliv v jeho žilách proudilo dosti kacířské krve; skoro nechápal, jak se mohou lidé o tyto věci dávati do smrtelného boje, ačkoliv i v jeho knihovně byla nejedna kniha zakázaná. Vyhovoval církvi vždycky. Ale má býti i on v seznamu lidí církvi málo oddaných? Jeho čelo se zachmuřilo a zavolal vrchního. Vrchní byl listem z Brna neméně pobouřen. I jemu záleželo na tom, aby milostivá vrchnost neutrpěla na své pověsti. Stálé žádosti litenčického faráře však i jej přiváděly z rovnováhy, ačkoliv návštěvou kostela prokázal svou věrnost církvi zcela jasně. Farář Maťátko se ho dotkl svou žalobou citelně. „Milosti, měli bychom si zavolati poddané z Hostie, aby nám řekli, jak se celá věc má. Jsou právě ve stodole.“ Zámecký pán pokynul, vrchní odešel. Za okamžik se ozval jeho ostrý hlas na nádvoří, a již přicházeli hostičťí v pracovním šatě, světlých halenách; jejich pot se mísil s prachem na čele. Udiveně patřili na vrchního a majitele panství. Vrchní jim vysvětlil, co je příčinou výslechu. Popatřili na sebe v obavě. Tedy farář Maťátko! Co vzpomínek bylo spojeno v této chvíli s jeho jménem — a žádná nebyla příjemná! Žádný z jeho předchůdců nebyl k nim tak panovačný a tvrdý, jako tento sluha církve. Každý z přítomných sedláků pocítil Maťátkův orlí pohled, nedůvěru, prozíravost 140 a vynalézavost ve vyšetřování. Nikdo mu nebyl
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3