Měsíce plynuly a byl stále v žaláři. Jeho srdce stálým bojem zpevnilo, ano stalo se ocelovým proti všem nástrahám. Dovedl z otázek vyšetřujících soudců vždy vycítiti, co by měl odpověděti, aby se nezapřel a přece aby jeho spravedlivá věc se nejevila jako vina trestuhodná. A často pozoroval u samých soudců, že nad jeho případem jsou zmateni a bezradní. Nikdo mu nemohl dokázati vzpoury. Jeho hlavním proviněním bylo, že nechodil do kostela... Magistrát v Uherském Hradišti byl plný nevole. Věc se táhla, vězeň byl v nejistotě a jeho žalářování stálo peníze. Proto důrazně, ačkoliv velmi zdvořile, prosili biskupskou konsistoř, aby poslala žalovací spisy soudu. * Byl mlhavý, sychravý listopadový den. Od Strážnice šel k Javorníku Pavel Ploštička. Nad vesnicí se zastavil v hlubokém pohnutí a v modlitbě. Ani neslyšel kroků, které se blížily. Až pojednou ho vytrhl z přemýšlení hlas dobře známý; Jiří Minařík zvolal: „Sním nebo bdím? Jsi to skutečně ty, Pavle?“ „Jsem, a vracím se domů. Jak jste se chovali, když jsem byl v Hradišti?“ „Jsme pevní, jako dříve. Přijď, právě dnes se máme sejiti u Bartošů. To bude radost!“ „Tedy Bůh vyslyšel mou modlitbu. Měl jsem strach, aby nezlomili mne, ale ještě větší strach jsem měl o vás. I ta zkouška mně sloužila k dobrému.“ Jejich kroky se obrátily k Javorníku. Byly to kroky pevné a zvonila v nich větší radost nežli měli drábi, kteří dostali 200 zlatých dukátů za zatčení 138 Pavlovo, neboť Pavel se vracel k životu nezměněn.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3