hrávala tichá radost nad tím, že se ho někdo zastal. Drábi neměli ani čas, aby zasadili dvířka do úlu, a prchali ze včelína... Pavel viděl nesnesitelnost tohoto života. Když přišli třetího dne znovu pro něho, vyrval se drábům a uprchl do lesů a potuloval se a skrýval se tam po měsíce. Dřevaři se s ním stýkali, jídlo mu přinášeli, ale přece byl štván s místa na místo jako divá zvěř. A došlo také k tomu, že se musel brániti proti přesile. Nevěděli určitě, že jest to on, ale poznali ho po jeho síle... Jeho přátelé ho ozbrojili, vším opatřili, ale svobody mu dáti nemohli. Jeho odvaha rostla. Ve dne se skrýval v lesích, večer se pojednou objevil u toho, po druhé u onoho ze svých známých, vždycky nezlomený, pevný, vyzývající k odboji. A stalo se, že jeho rozhovor byl vyslechnut těmi, kdo se chtěli zavděčiti faráři. Javorničtí se proto velice podivili, když jednoho dne bylo dáváno bubnem na vědomí, že dostane odměnu dvě stě dukátů, kdo přivede Pavla Ploštič- ku k soudu. Jejich oči byly odhodlané: z Javornic- kých jistě se za tento jidášský peníz nezaprodá nikdo! Usmívali se: tak poklesla síla svaté církve, že musí slibovali zlaté dukáty, aby mohla přesvědčili kacíře o jejich kacířství! Ale Plošíička zvýšil svou pozornost. Věděl dobře, že moc peněz jest ohromná... Což kdyby se drábi vzchopili k odhodlanosti, které dosud neměli? Byl by ztracen. Jeho přátelé ho povzbuzovali. Jednou dokonce 136 již byl veden lesem dráby, kteří mu podrazili nohy
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3