řádně rozhlédnouťi, aby zjistil, kdo jest přítomen, a již někdo srazil se stolu svíci a v šalandě se rozprostřela hluboká tma. Drábi však již stáli u dveří a šli po náhodě, zatýkajíce přítomné. Snad se jim podaří chytiti toho pravého. To se také stalo. Netrvalo dlouho a odváděli Ploštičku, Romíška a Řeháka. Ostatní kacíři zůstali ve mlýně, bezradní a o- mráčeni vším tím, co se odehrálo. Jejich bezradnost však netrvala dlouho. Viděli v duchu, co se stane, podaří-li se drábům dodati Pavla a jeho druhy do vězení. Z mlýna se vyploužila řada stínů, které se rychle zahradou a potom polem vrhly do temnoty noční. Jejich oči široce rozevřené viděly lépe nežli kdokoliv jiný: vždyť touto cestou chodili kacíři do mlýna právě v ztemnělých nocích po léta, aby jich nikdo nespatřil. Když farář a drábi urazili se zatčenými asi 600 kroků cesty, pojednou vyskočily tyto stíny před nimi a proměnily se v tvrdé, železné postavy. Nastala krátká, ale tvrdá řež, při níž na hlavu farářovu i hlavy drábů dopadaly rány; to byly pěsti vzbouřenců, a některá dokonce držela kus dřeva. Nastal křik, ovšem bezmocný a spíše zoufalý, nežli věřící v záchranu. Když se utišil, leželi drábi u cesty, farář utíkal k Velké a Ploštička šel zvolna s ostatními k Javorníku... Pavel na toto všechno vzpomínal a dodávalo mu to odvahy. Dokonce se usmál, jako by nebyl dnes ve 134 vězení. Viděl se, jak druhého dne přišli pro něho
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3