cházel do domu s křížem, nutil rodiny, aby jej líbaly, zaznamenával si všechny, kdo se nezúčastnili zpovědí a nechodili do kostela. Toto pronásledování Pavlovi kříž přímo zhnusilo. Vzpomínal na rozhořčení, s jakým Bartoš mluvil proti tomuto znamení. Již v něm neviděl znak trpícího a hříchy světa snímajícího Krista Ježíše, ale symbol osobního hlubokého ponižování a nejstrašlivějšího otroctví, a v jeho duši se zase zvedal odpor. Vzpomínka na veliké dojmy v Příteři bledla. Potom se vypravil s několika přáteli do dálky za novými objevy. Šli s ním Jan i Pavel Bartošovi, kteří znali cestu dokonale. Vedla je až do Recu u Bratislavy. Pavel pozoroval bohoslužby již kriticky. I tam slyšel libý zvuk biblické češtiny, i tam zněly staré písně, jemu známé z rodinného kancionálu. Ale v tomto prostředí se cítil ještě více osvobozen od všeho, co mu připomínalo dosavadní u- trpení a útisk. Ani obrázku na zdech kostela, ani jediné svíce; nebylo zde oltáře, který by mu připomínal kostel ve Velké, nebylo zde onoho dnes mu tak nepříjemného, viditelného kříže. Vše hovořilo mluvou prostší. Pavel si ani neuvědomoval, že se stal přímo buřičem. To bylo následkem jeho posledních bojů s církví: zamítl všechno, všechno viditelné, co mu připomíná církev, která ho tlačí v prach a snaží se spoutati v nesvobodného člověka. Kázání mluvilo k jeho srdci skoro týmiž slovy, jako v Příteři. Bylo velikým povzbuzením víry a odvahy, výstrahou před nevěrností a odpadnutím. Ale chrám a bohoslužba se mu ještě více zamlouvaly 131
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3