duše. Slyšel o utrpení křesťanů a povinnosti vy- trvati, uvědomil si, že i to všechno, co dosud prožil, bylo v plánu Božím, a jeho srdce okřálo a nabylo nové síly. Potom byla vysluhována večeře Páně. Opět tentýž zápas v jeho duši: vzpomínal, jak klečel jako hoch u oltáře kostela ve Velké, jak mu kněz podával hostii. Ale zde bylo to vše zcela jiné. Po prvé dotkl se jeho rtů kalich Páně. A Pavel prožíval přítomnost Ukřižovaného; byl pojednou jist, že jeho krev jej posiluje — a zase cosi tajemného, neslýchaného naplnilo jeho duši. Do Javorníka se všichni vrátili jako omámení. Stále viděl před sebou celý ten nový, sobě otevřený svět, sobě neznámý a přece ohromný, svět církve, shromažďující se před tváří Boží svobodně a společně čerpající u Boha posilu v strašných bojích o pravdu, duši a spásu. Když se sešel s bratry Bartošovými, již nemlčel. Přiznal, že se nad některými věcmi v kostele pří- teřském zarazil, ale jeho slovy vanula vděčnost hluboká a nevýslovná: „Nyní teprve budu tím pevněji stát, neústupně bojovat!“ Ale Bartošové šli dále. „Znáš nyní služby Boží v chrámu Páně luterském. Měl by ses někdy vypraviti s námi do kostela našeho, kalvínského. Jest to ovšem příliš daleko, ale stojí to zato.“ * A zase uplynul asi rok, bohatý na zkušenosti 130 a boje. Nátlak faráře ve Velké se stupňoval. Při
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3