a skoro se lekal jejich tvrdosti. Také jich bylo zřejmě víc. * Na jaře prožil velikou chvíli. Vypravil se sMi- naříkem doPříteře do kostela. Hned na slovenských hranicích viděl a přímo sál ze vzduchu vůni jiného života. Bratři Minaříkové se dávali nebojácně s cestujícími do řeči, i o náboženství, nezakrývali, že jdou do evangelického chrámu Páně. A když dorazili do Příteře, bylo Pavlovi, jako by stál na půdě posvátné. Viděl chrám, ozdobený křížem, a zalekl se. Nemohl se zhostiti dojmu, že také kostel ve Velké má kříž. Ale to vše jen na okamžik; potom byl již unášen proudem dosud neznámých zkušeností. Když v přeplněném kostele mluvil k němu kroj hlavně mužů z vesnic nedaleko jeho domova, bylo mu to jako zjevením: tyto lidi neznal, nikdy se k němu nehlásili, a přece jsou to všichni bratři u víře. Když je jich zde tolik dnes, kolik teprve jest jich v celém kraji? Srdce mu bušilo radostí. A což teprve, když zazněl chrámovou prostorou chorál „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“! Jako by zmizely zdi; nad hlavami sboru viděla jeho víra, jak se vznášejí zástupy dávno zemřelých, trpitelů pro víru a oslavených před tváří Boží. A zase nový dojem: upřel oči na oltář, který mu připomínal oltář kostela jeho pronásledovatelů ve Velké. Byl překvapen, když kazatel evangelium zpíval; ale přes to jeho česká řeč, stejná jako mluva bible Kralické, uchvátila jeho duši. Při kázání téměř nedýchal. Co kazatel mluvil, bylo vlastně hlasem jeho 129
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3