v Bohu, proč mu vzal otce. Ten by býval mohl osvět- liti tak mnohou otázku, která teď zmítala jeho duší, a proti které bylo jeho nezkušené srdce bezradným. Tím víc se zahloubával do četby bible. Byla mu dražší než všechny ostatní knihy, ačkoliv i ty miloval. Bral je do rukou vždycky s posvátnou úctou, a bylo mu, jako by ho při tom postava otcova hladila. A četbou bible stále víc a více se mu dostávalo světla. Vzpomínal na desatero přikázání, a modlitba k obrazům a viditelným věcem nebo jenom před nimi budila v něm hrůzu. Cítil svou hříšnost, a jeho láska ke Kristu jako Spasiteli se stala něčím velmi něžným. Přímo se s ní mazlil, on, jehož sílu tělesnou obdivovalo celé okolí. Za několik měsíců si již zvykl na náboženské rozhovory svých přátel tak, že se jich nelekal, i když se někdy zdálo, že končí hádkou; avšak nikdy, když se vraceli z lesa nebo s pole, po takových hovorech vzrušených a plných ohně a hledání, nebyli protivníci znepřáteleni. Pavel viděl, že zápasí tvrdě, neústupně, ale že jsou si vědomi větších věcí, jež je spojují. V zimě se scházeli po chalupách. Bylo potřebí daleko více ostražitosti a bylo méně rozepří. Více se hovořilo o tom, co všechny spojuje. A neuplynul ani rok, a Pavel byl již hotový bohoslovec. Znal obě stanoviska, luterské i reformované; dosud stál však na rozcestí. K luterství jej vábila postava otcova, láska bratří Minaříků, něžnost a citová bohatost této víry. Na kalvinistech, jak říkali reformovaným, 128 se mu líbila jejich strhující odvážnost, přímočarost,
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3