se děje ve znamení kříže! Ne, ne. S tím se nemohu smířit.“ „Ale necítíš, Bartoši, že ten kříž našich pronásledovatelů je jiný, nežli kříž v chrámu Páně, kde se káže skutečně slovo Boží?“ Nastalo ticho, které drásalo Ploštičkovi duši. Tak málo jest jich, tak tvrdě jsou pronásledováni, a ještě se dělí! A vzpomínal na svého otce, jak mu vyprávěl, že ty rozdíly víry u evangelíků jsou vlastně nepatrné a že jsou všichni z jednoho kořene. Proč se tedy znepřátelovat, když mají nepřátel kolem sebe dost? A přece měl tyto chvíle rád! Bylo v nich něco velikého a velebného. Nad nimi byla klenba vysokých jehličnatých stromů, staletých smrků a jedlí a skrze ni bylo viděti klenbu ještě vyšší, nekonečnou oblohu modrého nebe. Ploštička jako by v tom viděl obraz. Vždyť ty rozdílné názory všechny vyrůstají z jedné půdy, ze slova Božího, a nad nimi nade všemi jest to veliké moře nedomyslitelných tajemství Božích! Jindy se zase dostali v hovoru na večeři Páně, a zdálo se, že se neshodnou. Bartoš prudce útočil na Minaříka, že v kostele luterském přijímá chléb nekvašený, který přece připomíná katolickou hostii. A Minařík zase jemu vytýkal, že v kalvínském kostele při večeři Páně neprožívají přítomnost Kristovu tak, jak toho hladová a usoužená duše potřebuje. A nade vším tím stál Pavel Ploštička v rozpacích: Kde je pravda? Kudy se má dáti? Obával se rozvratu ve své duši a hluboce volal 127
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3