několik tisíc, kteří neskláníme svých kolen před Bálem. A je to milost Boží, že hned za hranicemi jsou chrámy, ve kterých se káže čisté slovo Boží. Zavedu tě tam jednou buď já sám, nebo tě svěřím někomu z bratří, kteří tam potajmu chodí.“ Oči Pavlovy se rozšířily očekáváním nového, velikého života. Na to vzpomínal nyní, když seděl na staré židli strážnického vězení. Cosi tajemného jej obestřelo. Jistě na této židli seděli již mnozí jiní, kteří také trpěli pro víru. Někteří jsou na svobodě, jiní zmizeli někde v dalekém žaláři, nebo dokonce ve vyhnanství. Jaká bude cesta jeho? A zase se jeho mysl vracela k tomu, co prožil od té posvátné chvíle, když se mu otec svěřil se svou odhodlaností víry. Často se potom společně modlili, společně čtli z bible a notovali staré bratrské písně. Uslyšel tehdy po prvé, že základ jejich vyznání jest bratrství, ale otec připojil hned, že se musí držeti církve, která je nejbližší, a to jest církev luterská na Slovensku. Jinak by bez duchovního posilování v obecenství víry musili zahynout. Pavel vzpomínal na velikou chvíli. Zemřel mu otec. Přinesli jej z lesa polomrtvého; těžká kláda zničila jeho silný život. Když ležel na loži ve svém domku, pohlédl ztrhaným okem na Pavla a těžce vypravil ze sebe slova: „Buď věrný... nezapomeň... Pravdu uchovej.. Pán Bůh tě neopustí.“ Pavel se sklonil k umírajícímu a sliboval: „Nikdy, nikdy se nezpronevěřím, nikdy nezapru 1“ 125
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3