když někdy přeskakoval sráze v lesích, proplétal se houštinami a pojednou se objevil, kde ho nikdo nečekal. Nyní byl jeho osud zpečetěn. Přede dveřmi stáli dva portáši se zbraní po boku a puškami v ruce. Vzpomínal na cesty svého života. Jako by to bylo dnes! Jeho nebožtík otec mu kladl na srdce, aby zachoval tajemství, které mu svěří. Řekl tehdy — bylo to na cestě k Hrubé Vrbce: „Co ti svěřím, je největší poklad, který může člověk člověku dáti. Pamatuj, že zlato a stříbro jsou jenom statky zdánlivé. Nejhorší je, když se člověk stane jejich otrokem. Pravý poklad je ve tvém srdci — a může tam být také ta největší chudoba. Budeš velký a bohatý muž, i když třeba nebudeš míti co jíst, jen když tvá duše získá ty pravé statky duchovní. A i kdybys měl strážnické panství, byl bys ubohý člověk, kdyby tvé svědomí bylo pokřivené a zatemnělé. Pravé bohatství jest víra v Pána Boha. Ti kolem nás sice také vyznávají, že věří v Boha, ale věří více lidem, lidským a církevním ustanovením, nežli Samému Bohu a našemu Spasiteli Ježíši Kristu. Proto jsem tě učil číst, abych ti mohl svěřit naše rodinné dědictví, nejcennější a nejdražší, naše knihy. Víš, jak v nich čtu sobě i vám. Rád bych, abys také i ty je tak miloval.“ „Víte, tatínku, že od mládí mám ze srdce rád, co mně vyprávíte o věcech Božích, a slibuji vám, že vždycky budu Pána Boha poslušen. Avšak jak se udržím sám? Potřebuji pomoci, rady, vedení...“ „I toho se ti dostane. Děkujeme Bohu, že v době 124 pronásledování se nás tady na hranicích zachovalo
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3