bratrskou. Pak bychom se nedělili. Ale teď, když v okolí není žádného bratrského chrámu, musíme se rozhodnout buď pro to nebo pro ono, nechceme-li duchovně zahynout.“ „Hlavní ovšem je, abychom skutečně duchovně nehynuli. Nebezpečí tu je. Odvaha v odboji je již zlomena. Odpírají jen jednotlivci; ale náš celek je zastrašen. Valaši již nejsou tak tvrdí, jak bývali za třicetileté války. Tehdy se dovedli vzepřít. A co jich bylo pověšeno a pobito na Vsetíně! Kdyby dnes byla válka, to bychom se podobné vzpoury neodvážili. Právě proto mám Pavla tak rád. Jak se řekne Ploštička, každý ví, na čem jest. Jeho řeč jest vždycky jistě-jistě, nikoli-nikoli — a ta jeho odvaha! Kolikrát přešel s nebezpečím života na Slovensko! Řekne se, že to je malý kousek cesty, a že tam chodí lidé až z Českomoravské vysočiny a od Nosislavě do Brna, ale na naše lidi dávají portáši teď zvlášť pozor.“ „To dělá ta vypsaná odměna; i jidášský peníz je přece peníz, a lidé mají mamon tak rádi.“ „Co však budeme dělat?“ „Musíme se pokusit Pavla osvobodit. Podařilo se nám to už jednou, a dá Bůh, podaří se to znova. Pavel nám za to stojí. Jen obezřele!“ * Zatím byl Pavel Ploštička ve vězení ve Strážnici. Statný muž, asi 351etý, hladce oholené tváře, orlího nosu a ostrého pronikavého pohledu. Patřil k oknům vězení: byla pevně zamřížována. Měl sílu obrovskou a jeho smělost uváděla v údiv celé okolí, 123-
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3