NA HRANICÍCH. (1750) Javorník dělal církvi vždycky nesnáze. Lidé tam měli tvrdý život, na stráních zápasili o každou hroudu hlíny, v lesích nebyla práce snadná a nejeden při ní zahynul. Ale právě tento zápas ukoval z nich nepoddajné postavy, jež se nebály toho, co bylo ostatnímu světu postrachem. Tentokrát však přece visel na čele Javornických , mrak. Sešli se u Pavlinců, jeden vyšší a urostlejší než druhý: Macků, Jan Matějka, Pavel Krchňák, Jan Nížek a samozřejmě i Pavel Pavlinec. „Mám neblahou zprávu“, promluvil suše Pavlinec. „Pavel Ploštička byl zatčen!“ Vlna pohnutí se valila srdcem všech. „Byl jistě zrazen!“ „Zlato láká, zotročuje.“ „Ale ještě není konec — Pavla zachránit musíme, a zrádci běda!“ „Prosím tě, Pavlinče, jak se to stalo?“ „Přecházel přes hranice jak obyčejně, ale malý kousek od hranic mu zastoupili cestu portáši. Bil se jako lev, než co to bylo plátno, jeden mu podrazil nohy, a když se Pavel svalil, zřídili ho důkladně. Nejvíc mne bolí, že to byl někdo z našich lidí, co je upozornil, kudy Pavel chodí.“ „Jak divně vedl Pán Bůh Pavla! Byl vždycky pro nás vzorem — od samého mládí.“ „Je to starý, dobrý kořen — a přece stále hledá.“ 121
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3