Netrvalo ani 14 dní a z Nosislavě vyjížděly čtyři povozy. Byly přeplněny lidmi a nejnutnějším nářadím, peřinami a šatstvem. Na každém voze byly dvě rodiny, celkem 37 osob. Loučení nebylo snadné. Stále přicházeli přátelé, aby odjíždějícím podali ruku. Nad městysem visel zármutek loučení i starosti, jak se bude dařiti těm, co zůstanou doma. Odjížděl Šimon Jelínek se dvěma syny, Jakob Srnec se ženou a dvěma syny, Matouš Srnec se ženou a třemi dětmi, Tomáš Houser se ženou a čtyřmi dětmi, Jakob Houser se ženou a třemi dětmi, Jiří Houser se ženou a čtyřmi dětmi, Jan Drobný se ženou a dvěmi dětmi, František Růža se ženou a dvěmi dětmi. Děti patřily na celé divadlo s úžasem. Plakaly s plačícími a zase se těšily, že uvidí nový svět... Přibelhal se i starý Hlaváček a dával odjíždějícím aronské požehnání. „Kdybych byl mladší, jel bych také, vyprosil bych si propuštění — ale nyní mne Bůh již volá k odpočinku lidu svého. Kéž světlo, které jest ve vás, není nikdy zhašeno... Budeme se za vás modlit a vy se modlete za nás... Vyznávejte jméno Páně ve své nové vlasti, abyste byli jako nalezeni věrní jeho služebníci, protože komu bylo mnoho dáno, od toho bude též mnoho požádáno...“ Hrdinně si vedla Drobná. Vzpomínala na rozhovor, který vedli muži u nich, a jak vzkřikla v bolesti nad svými dětmi... Nyní si je vezla do ciziny, své dva miláčky — a modlila se, aby byli hodni této oběti, kterou přináší ona i jejich otec, loučíce se se svým domovem... 119
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3