„Poněvadž však vy jste prohlásili, že od své víry neustoupíte, a jest nebezpečí, že byste svou nevěrou nakazili své okolí, tedy milostivá vrchnost v uvážení všech okolností s v o 1 u j e, abyste se přestěhovali do Uher do kraje Zemplínského. Své stavení můžete prodati a také své věci si můžete vžiti s sebou, jen část musíte nechati zde ze svého majetku za to, že vrchnost ztratí své dělníky — a vy jste dokázali, že dovedete pracovat na robotě velmi dobře...“ Vrchní se pásl pohledem na Jelínka, Housera a Srnce. Jejich těla se třásla, potom v očích jednoho po druhém vyhrkly veliké slzy jako hrachy a valily se vráskovitou tváří dolů k zemi. Nikdo jich neutíral. V mlčení stáli před vrchním. Až pojednou Srnec zvolal: „Dobrotivý Bůh nás vyslyšel — a on sám vám to, milostivý pane, odplať! Nikdy se nepřestaneme za vás modlit a za vás Pána Boha prosit... Tisíckrát vám za vše děkujeme...“ Jeden po druhém líbali ruku vrchního. A po prvé v životě cítili, že jeho ruka stiskla ruku jejich. Po Nosislavi šla vlna vzrušení. „Osm našich rodin bylo propuštěno z poddanství — a může se vystěhovati do Uher!“ Zpráva zněla neuvěřitelně. Práce nechal Lukl, Horníček a Sedlo, a spěchali k Jelínkům. Za nimi se belhal starý Hlaváček, se zrakem rozšířeným, hlavou dnes zdviženou. Také farář již zvěděl, co se stalo, a soptil rnalomocným hněvem. To jest výsledek jeho usilov- 117
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3