„Kdyby byla věc na dobré cestě, dávno byste měli vyřízení. Ale takto — místo do Uher půjdete na Špilberk!“ „A i kdybychom šli, — naše svědomí je čisté!“ Rozčilení stoupalo jako horečka v chorobě. Až jednoho dne vyřídil dráb všem třem žadatelům, aby se dostavili na židlochovský zámek. Tam je čekal vrchní. V pokoře se postavili před něho a vzpomínali. Právě zde před skoro půl rokem měli rozhovor, jaký se v zámku před tím nikdy nevedl. Jaký bude ten rozhovor dnešní? Hluboce se sklonili a sahali po ruce vrchního, aby ji políbili. Utrhl ruku a slavnostním hlasem prohlásil: „Předvolal jsem vás, abych vám oznámil, jak byla vyřízena vaše žádost o propuštění do Uher.“ Odmlčel se. Byly to okamžiky věčně trvajícího čekání, které prožívala trojice nosislavských sedláků. V jejich očích byla naděje s úzkostí. Vrchní pokračoval: „Milostivá vrchnost uvážila všechno, co jsem jí předložil. Poněvadž Její Veličenstvo nejmilostivější císařovna a paní nedovoluje nekatolického náboženství v naší zemi, musí býti každý poddaný katolíkem.“ Sedláci smrtelně zbledli. Tedy vyřízení zamítavé ... Cítili, jak se řítí hluboko do propasti nového, daleko horšího utrpení. A oni se sami ke své víře přiznali... 116 Ale vrchní pokračoval vážným hlasem dále.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3