Vrchní zakýval hlavou s uspokojením. A druhého dne se vypravil na pole sám. Viděl z dálky, jak sehnuti nad brázdou kopou vedle sebe právě ti, s nimiž měl hovor na zámku. Zastavil se u nich. Pot se jim řinul po tvářích a byli zřejmě unaveni. Ale pozvedli hlavy radostně a jejich zrak spočinul na tváři vrchního. Pozdravili zvučným hlasem. „Jak vidím, činíte se hodně!“ Sedláci v úžasu pohlédli na milostivého pána. Držel v rukou hůl se stříbrným kováním, ale nehrozil jí, jak se dělo velmi často. „Milostivý pane, chceme vám splnit, co jsme slíbili!“ „Přál bych vám, abyste se nezklamali.“ * A zase uplynuly týdny. Dlouhé pro čekající, dlouhé i pro samého vrchního. Zatím byly vykonány v některých rodinách nové prohlídky, ale bez výsledku, ačkoliv farář nešetřil nadávkami a dráb ranami. Že by vrchní prozradil, co mu v ohni proseb sedláci vylíčili? Stín obav se snesl na srdce rodin. Ve schůzkách se vedly ostré hovory. „Darmo jsme řekli více, nežli bylo třeba. Mají nás nyní v hrsti — a uvidíte, že se všechno obrátí proti nám.“ „Já zase věřím, že dojdeme vysvobození. Ne k vůli vrchnímu — na toho naše prosby neplatí —; ale protože se modlíme. Nemůže Pán Bůh obrátit i srdce nepřátel, abychom byli vyslyšeni?“ 115
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3