„A zaručujete se, že nebudete popouzeti ostatních k zatvrzelosti ve víře?“ Sedláci se zarazili. „Dostaneme-li se do Uher, milostivý pane, nikdo z nás nebude ostatních popouzeti. Ať si každý dělá podle svého svědomí. Beztoho někteří již kolísají. Ale my stojíme pevně — a uhnouti nemůžeme.“ Dlouho, dlouho trvala rozmluva vrchního se sedláky. Zase se vrátila k tomu, čemu věří a čemu nikdy věřiti nebudou. Skončila slovy vrchního: „Dnes jste se přiznali, že by to stačilo k těžkému odsouzení. Ale udělali jste to dobrovolně a já vás proto neudám. Co se týká vaší žádosti, nemohu vám přislíbit nic určitého. Ale abyste věděli, že židlochovický vrchní je také člověk, tedy se za vás přimluvím, aby vaší prosbě bylo milostivě vyhověno.“ Stala se věc neslýchaná. Jeden sedlák po druhém přiskočili k ruce vrchního a líbali ji. A v očích vrchního se zalesklo cosi, čeho dosud nikdo u něho neviděl. Byla to jakási vnitřní radost nad zábleskem naděje, kterou dal lidem zašlápnutým, on, vrchní, postrach poddaných celého panství židlochovského 1 Když se nosislavští vrátili domů, nebylo otázek konce. Znovu a znovu musili vyprávěli, jak kdo mluvil. Ženy hleděly na muže s tichou hrdostí. A zpráva o tom, co se vyjednávalo na zámku, přenesla se jako hojivé tajemství i do některých jiných rodin, jež se hlásily ke „skrytému semeni“. * 113
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3