„Já nejsem vrchnost, to si pamatujte. Vidím, že jste lidé zbloudilí, ale přece je ve vás něco dobrého. Pokusím se o to, aby vaší žádosti bylo milostivě vyhověno. Kolik rodin by se chtělo přestěhovati do Uher?“ „Jest nás osm rodin, co prosíme o tuto milost.“ „A kam byste chtěli jiti?“ „Na hranicích jsou evangelické sbory, kde se káže slovenský, ale ty jsou luterské, a nám se více líbí církev helvetského vyznání. Kdyby bylo možno se vystěhovati do župy Zemplínské, byli bychom do smrti vděčni...“ „A jak znáte tyto rozdíly?“ „Milostivý pane, my jsme chodili do kostela do Uher již dříve a někdy tam chodíme ještě nyní. To je náš svátek... Býváme tam u svaté večeře Páně.“ Vrchní se znovu zamyslil. Co mu tito lidé dnes dobrovolně řekli, žádný misionář by z nich nedostal žádnou mocí na světě. Pojednou mu bylo jasno, jak marný boj vede církev proti těmto srdcím. Po více nežli sto let se drží, potají se posilují, jeden druhého vychovávají, a přece vědí, čemu věří církev jejich a církev katolická. Jeho hlavou zableskl určitý plán. Kdyby se podařilo tyto zatvrzelé kacíře odstraniti do Uher, byla by práce církve na ostatních daleko snadnější. Ostatní by nekladli takového tvrdošíjného odporu — a vrchnost by měla pokoj od žalob církve, že si nehledí spásy svých poddaných. Ale s těmito rozhodnými lidmi farář ani děkan nespraví ničeho. 112 Půjdou raději na smrt, nežli by změnili svá srdce.
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3