my. Ale ať také nikdo nenutí nás... Každý ať žije podle svého svědomí, jak mu Pán Bůh ukázal pravdu...“ Vrchní hleděl na Housera s podivem. Tak k němu ještě nikdy nemluvil sedlák, poddaný člověk. Ale nesetkal se ve zraku Houserově s pýchou. To ho nejvíce udivilo. Byla tam pokora, spojená s mužnou odhodlaností. Vrchní počal chápati: tito lidé, kdyby byli získáni, byli by nejlepšími poddanými na světě. Bylo to po prvé od dlouhé doby, co se vedl na židlochovském zámku takový rozhovor. Sedláci se počali přiznávati, které knihy mají, co z nich vyčetli. S bolestí líčili své utrpení a utrpení svých rodin. Vedou život rozeklaný, rozpolcený. Jsou nuceni k životu, který se vynutiti nedá. A všichni slibovali, že budou na modlitbách pamatovat! na vrchnost, když se jim dostane svobody... Konečně padla jejich pravá prosba. „Milostivý pane, přimluvte se za nás, abychom se směli přestěhovat do Uher!“ Vrchní užasl nad odvážným krokem, který chtěli prosebníci podniknouti. A zase zněly úpěnlivé prosby: „Přimluvíte-li se za nás, můžeme býti propuštěni... Na vás to záleží především...“ A tvrdí kacíři klesali na kolena a sahali po rukou vrchního, aby je líbali. Vrchní užasl. Jaká to pokora lidí jindy tvrdých, jaké dobrovolné ponížení! 111
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3