Třetího dne se vrchní židlichovský velice podivil, když se u něho hlásili tři nosislavští poddaní: Jelínek, Houser a Srnec. Přijal je se zřejmou zvědavostí. Znal je všechny tři, statné muže, dobré dělníky, ale tvrdohlavé selské kmeny, jež nebylo možno ohnouti, jen zlomiti, a to s největší námahou. „Milostivý pane, utíkáme se k vám o pomoc!“ Vrchní se podivil: O pomoc k němu, který vždy byl jejich tvrdým pánem a často jim ukázal svou sílu? „Co vás přivádí? Mluvte otevřeně!“ Jelínek mluvil za ostatní. „Milostivý pane, víte, že jsme tajní evangelíci. Však jsme byli často od vás vyslýcháni. Smilujte se nad námi a pomozte nám, abychom netrpěli pro své svědomí...“ Vrchní se zachmuřil. „Zde vám nemohu pomoci já. Nejmilostivější císařovna zakázala jiné náboženství nežli je katolické. Musíte se podrobiti jejímu rozkazu. Vy si musíte pomoci sami — vrátit se do církve, od které jste pobloudili...“ „Milostivý pane, tady se nedá poroučet. Co je v srdci, to se nedá vynutit. Víra musí být dobrovolná — a my nechceme nic špatného. Kdybychom směli vyznávati svou víru v Pána Ježíše, jak nám rozkazuje jeho Písmo, tedy by z nás byli nejposlušnější poddaní...“ „To je právě to, že se nechcete obrátit. Víře nerozumíte a jinými se vést nedáte. Potom musíte trpět. Neposlušnost musí býti trestána...“ 109
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3