jeden druhého tak bát, jako dnes. Dnes aby člověk nejbližšímu sousedovi nevěřil... A bude to ještě horší nežli bylo. Mariana má pravdu...“ Mlhy se roztrhly a zdálo se, že bezradným svítá světlo. A zase se vrátily pochybnosti. „Prosím tě, jak můžete utéci s dětmi? Vždyť vás každý na cestě zadrží! Muž se ztratí. Jde za prací nebo na návštěvu. Ale nikdo vám nebude věřit, že jdete za prací i s dětmi. Každý hned vidí, že prcháte. A na Slovensko je daleko... Vydrží cestu děti?“ Hlavy se sklonily v nové beznaději. Až Jelínek se vzmužil. „Což, abychom si vzali od vrchnosti dovolení odstěhovat se do Uher? Každý na zámku ví, že jsme evangelíci. Můžeme se k tomu přiznat, jako jsme se přiznali již několikrát. Vrchnost by nám mohla pomoci...“ Stříbrovlasý Hlaváček nedůvěřivě pohlédl na Jelínka. „Vrchnost...? Po celé věky nás týrají, nikdy neměli porozumění ani milosrdenství, a teď nás budou propouštět? To by se stal opravdu zázrak... Pro mne zůstává jen jedno stěhování — tam ke kostelu na hřbitov...“ Ale mladších se zmocnila vlna odhodlání. „Já bych šel.“ „A já půjdu také.“ Potom se připojil třetí, čtvrtý. Ostatní váhali, ale v očích byl spíše strach před vrchností nežli před cestou do ciziny. 108
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3