kdo je jiného ducha, a budeme bezbranní... Vy tady mluvíte o polích a já mám na mysli naši krev. Ta nám ubíhá z těla! Kolik jsme jí již ztratili! Podívejte se kolem sebe! Celá Nosislav byla věrná evangeliu — a kolik nás zbylo? Je nás jen silná polovice. A když takhle budete se stále jen radit a nic neuděláte, tak se můžete rozloučit se vším — a raději hned zítra odveďte své knížky, ty bible a kancionály na faře. To bude nejlepší. Budete mít bolest jednu, ale ušetříte si ty mnohé bolesti, co jinak přijdou. Mám ráda tento dům, ale co je to proti dětem? Na ty z vás nikdo nemyslí? Myslíte jen na sebe... Svoboda je víc než majetek...” Jan Drobný se zachvěl. Žena mu promluvila z duše. Pohleděl na ni, jak zde stála ve svátém rozhorlení, a byl naplněn radostí a jakousi hrdostí. Taková byla Mariana vždycky, od té doby, když spolu za svobodna stávali před jejich stavením a když potom spolu chodili vedle Svratky. Krásná v tváři, krásné a horlivé duše. A snad nikdy se nezdála Drobnému tak krásnou jako v této chvíli. „Žena má pravdu. Na děti jsem vždycky myslel. Já bych se již nějak probojoval. Ale co bude z nich? Udrží se ony, jako jsme se udrželi my?" „Proč by se neudržely, když jsme se udrželi my? Vždyť naši taťíci nás také tak vychovávali.“ „Vychovávali, ale časy byly přece lepší. Tehdy jsme se ještě odvážili třeba na panském si zazpívali naši písničku z kancionálu, co jsme znali zpaměti. Slyšíme to dnes? To jsme jako němí... A tehdy byla kniha ještě v každém stavení... Nemuseli jsme se 107
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3